Francúzsky jezuita Pierre Teilhard de Chardin je jedným z najodvážnejších, najplodnejších a najvplyvnejších zo všetkých učeníkov modernizmu. Jeho obsiahle spisy, ktoré napísal v neposlušnosti voči svojim predstaveným a v vzdore cirkevnej autorite, boli s nadšením hltané mnohými kňazmi a rehoľníkmi ešte pred II. vatikánskym koncilom a boli mocným príspevkom k rozmachu modernizmu. Mnohí ho oslavujú a uctievajú ako proroka, ktorý sa „snažil zosúladiť jazyk vedy s jazykom náboženstva“, a ako mystika „planúceho víziou božského tajomstva v srdci vesmíru“. Pre pravých katolíkov je však stelesnením tej virulentnej herézy, ktorú sv. Pius X. označil za „syntézu všetkých heréz“. Piov opis modernistu na Teilharda de Chardin mimoriadne sedí: „Myslíme, Ctihodní bratia, na mnohých, ktorí patria ku katolíckemu laickému stavu, a čo je oveľa smutnejšie, aj k radom samotného kňazstva, ktorí, hnaní falošnou horlivosťou za Cirkev, bez pevných zábran filozofie a teológie, ba ešte viac, úplne nasiaknutí jedovatými náukami, ktoré hlásajú nepriatelia Cirkvi, a stratili všetok zmysel pre skromnosť, vystupujú ako reformátori Cirkvi; a keď sa odvážnejšie postavia do útoku, napádajú všetko, čo je v diele Kristovom najsvätejšie, neušetria ani Osobu Božského Vykupiteľa, ktorého s rúhavou odvahou ponižujú na jednoduchého a obyčajného človeka.“ (Pascendi Dominici Gregis, Encyklika pápeža sv. Pia X. o modernizme, 1907) Jozef Duháček
Herézy a bludy, LXXXII: Pierre Teilhard de Chardin - 27. júla 2026 CirkevHistóriaHerézy a bludy Francúzsky jezuita Pierre Teilhard de Chardin je jedným z najodvážnejších, najplodnejších a najvplyvnejších zo všetkých učeníkov modernizmu. Jeho obsiahle spisy, ktoré napísal v neposlušnosti voči svojim predstaveným a v vzdore cirkevnej autorite, boli s nadšením hltané mnohými kňazmi a rehoľníkmi ešte pred II. vatikánskym koncilom a boli mocným príspevkom k rozmachu modernizmu. Mnohí ho oslavujú a uctievajú ako proroka, ktorý sa „snažil zosúladiť jazyk vedy s jazykom náboženstva“, a ako mystika „planúceho víziou božského tajomstva v srdci vesmíru“. Pre pravých katolíkov je však stelesnením tej virulentnej herézy, ktorú sv. Pius X. označil za „syntézu všetkých heréz“. Piov opis modernistu na Teilharda de Chardin mimoriadne sedí: „Myslíme, Ctihodní bratia, na mnohých, ktorí patria ku katolíckemu laickému stavu, a čo je oveľa smutnejšie, aj k radom samotného kňazstva, ktorí, hnaní falošnou …
Z hlediska pravověrnosti představuje de Chardin zásadní rozpor v základech katolické nauky, která přísně rozlišuje mezi Stvořitelem a stvořením a vychází z lidské přirozenosti a neměnných ontologických kategorií. Chardin nahradil teologický pojem ‚bytí‘ evolučním procesem, a tak setřel hranici mezi hmotou a duchem a směřuje k panteistickému konceptu Boha, který se realizuje skrze vývoj vesmíru. To popírá Boží ryzí aktivitu, narušuje absolutní Boží transcendenci a nezávislost a směšuje Stvořitele se stvořením. Jeho evoluční optimismus měl negativní dopad na II. vatikánský koncil, zejména na oficiální dokument Gaudium et spes, zaměřený na praktický život, na poslání a působení Církve ve světě. De Chardin věřil, že lidstvo i vesmír evolučně spějí k duchovnímu vrcholnému bodu tzv. Bod Omega, který ztotožňoval s Kristem. Podle jeho teorie není zlo a hřích vědomým vzbouřením člověka proti Bohu, ale vedlejšími produkty probíhající evoluce. Spásu vnímal jako kolektivní historický proces proměny lidstva, nikoli jako individuální vstup duše do nebe.